Nemůžete si dovolit na děti ve školce křičet. Musíte být trpělivý. Napětí se ale nasčítá. Když jsem se pak neovládla a začala doma křičet na vlastní děti, bylo mi jasné, že to takhle dál nepůjde. Manžel měl své podnikání a důležité schůzky, takže nemohl ani děti vyzvednout ze školky. Pokusil se o to jen jednou. Bohužel je ale paní uklízečka zamkla, neb si manžel začal školku se zájmem prohlížet a zapomněli odejít. Museli pak vylézt ven oknem.
Podnikání mi umožnilo nejdřív vyřešit rodinné záležitosti, odvézt děti do školy a pak jít do práce.
Nevím, kolik je Vám let. Ale já vyrůstala v prostředí, kde se o něčem takovém ani neuvažovalo. Bylo jasné, že po mateřské nastoupím do práce. Viděla jsem to tak i u svých rodičů./p>
Pozemek v Količíně koupil manžel s jiným záměrem. Chtěl tam otevřít sklad ovoce a zeleniny s řízenou atmosférou. Ale po revoluci se k nám začalo ovoce a zelenina dovážet za nižší ceny. Sklad tedy neměl smysl. Po delší době nás napadlo využít statek jako bazar. Nejdřív jsme tam měli přebytky od firem. Přišlo mi to ale málo. Proč by měli lidé chodit po inzerátech a hledat, jestli někdo nenabízí to, co potřebují. Všechno může být na jednom místě u nás.
Rozhodně to zátěž byla. Vedle znalostí o materiálech jsem se učila i mluvit s lidmi. Hlavně muži měli problém akceptovat, co jsem jim říkala. Některé jsem pak posílala za kolegou, který jim řekl to samé. A pak bylo vše v pořádku. (smích)
Je to, jako když se učíte jazyk. Jdete na kurz, čtyři hodiny mluvíte a pak jdete domů s čistou hlavou. V práci jsem měla jistotu, že je o děti postaráno a domů jsem si zase neodnášela zátěž z práce.
Dlouho nám trvalo, než jsme získali důvěru. Lidé měli špatnou zkušenost z jiných bazarů, kde nechali zboží, ale nakonec vůbec nedostali zaplaceno. Dala jsem si tedy hodně záležet na smlouvě a vzbuzení důvěry. Materiál u nás mohli nechat jen po předložení občanky. Nosili totiž i kradené věci. Jen díky důslednosti se nám dařilo vylepšit naši pověst, kterou nám kazili podvodníci.
Především díky pozitivním recenzím. Nejčastěji po hospodách. Jednou jsem také objednala reklamu. Ale to byl další podvod. Nechali si ji zaplatit, ale nakonec se nikde neobjevila. A nebyla zrovna pro nás levná.
Co jsem mohla dělat? Agent si mě vyslechl a omluvil se, že taky jejich firma naletěla jinému prodejci reklamy. Víc se dělat nedalo. A soudit se kvůli 4 000 Kč? Raději jsem si sama udělala a vytiskla letáčky a roznášela je po Zlíně, Holešově a okolí. Pár lidí se díky tomu přišlo podívat.
Naše tržby dosahuji v průměru 250,000,- Kč měsíčně. Jsme taková malá firma. Během sezóny je toho samozřejmě víc, protože lidé hodně rekonstruují a přiváží použitý materiál. Za to jsem hodně ráda. Dříve vysadili okna a zlikvidovali je. Dnes je najdete u nás. Oni za to dostanou peníze a je to taky ekologičtější. Firmy nám začaly nabízet své přebytky, aby je nemusely držet na skladě anebo vyhazovat či draze likvidovat.
Někdo takový by se našel. Asi proto, že nebyl s námi spokojený. Lidé někdy nepochopí podmínky smlouvy. Máme tam např. pravidlo, kdy se s časem snižuje cena za zboží. To se nakonec prodá, ale za méně. Každého se ptáme, jestli naše podmínky pochopil. A speciálně upozorňujeme na to, že se cena po měsíci sníží a kolik tedy zákazník dostane vyplaceno. Ale znáte to, vnímáte asi dvě minuty a pak prostě vypnete a lidé si pořádně podmínky prodeje nepřečtou. Když potom za své zboží získají méně při pozdějším prodeji, jsou někdy překvapeni.
Řešíme to pořád stejně. Vysvětlíme to polopaticky a ptáme se, jestli to pochopili. Když řeknou ano, tak doufáme, že to tak je. Víte… Nemyslím to zle. K nám nechodí „elita“ národa, ale realita národa. Jsou to lidé, kteří si dovedou mnoho věcí udělat sami. V mnoha ohledech jsou ale zranitelní. Smlouvy pro ně bývají spíš nutným zlem. Proto taky mají podvodníci u takových lidí velký úspěch.
Tyhle problémy tu ale zase tak často nemáme. Spíš nás překvapuje, jak jsou naši zákazníci zajímaví, jaké mají koníčky. Baví mne se dozvídat, co druzí dělají a co vše dovedou.
Za kolegou přicházejí především pro radu. Snad kromě elektra dovede pan Klesnil pomoci se vším. Mně zase sami od sebe lidé občas svěří svá trápení. Překvapuje mne, jak intimní věci dovedou cizímu člověku říct.
Jsem z toho někdy nesvá. Lidé mají v dnešní době velká trápení. Jsou to hlavně rodinné problémy. Ani nevím, čím jsem si to vysloužila.
Byli tu např. staří manželé a vybírali si zboží. Paní se po chvíli rozpovídala, že je jejich nevěsta vystěhovala do přízemí, kde nemají žádný vchod. Museli tedy chodit oknem. Z toho, co mi řekla, mi bylo jasné, že jejich rodina vůbec nefunguje. Proč to říkala zrovna mně? Snad proto, že jsem jen poslouchala a nic neříkala, nehodnotila a ani neradila.
Co jim na to chcete říct? To přece nejde.
Vzpomínám si. Přišla za mnou maminka s dospělou dcerou. Potřebovali si odnést něco těžkého, ale dcera to nemohla vůbec zvednout. Její maminka pak začala vyprávět, kolik zlého jí její manžel dělá. To jsem se neudržela a řekla, ať od něho prostě odejde. Bráním se ale lidem zasahovat do života.
Jenže někdy Vás do toho vtáhnou. Přišel za námi zákazník se zbožím a oproti občance nám jej nechal ke komisnímu prodeji. Druhý den přišla manželka. Vyšlo najevo, že se rozvádí a přetahují se o majetek.
Nejčastěji se ale chodí lidé hlavně vypovídat. Takových extrémů tu moc nemám.
Sama jsem již vyslechla hodně příběhů a musím být silná, takže to dovedu. Mám jasno o tom, jak má rodina fungovat. Kolikrát tedy nechápu, co se v těch rodinách děje. Dětství jsme s manželem prožili za totality. Ale doma nám předali hodnoty, kterých se stále držíme. Dneska se to hodně uvolňuje. Je nepochopitelné, co si děti k rodičům dovolí. Základní úctu musíte mít vždy.
A nesnáším, když se mluví sprostě. Občas sem přijdou dělníci a mluví po svém. V tu chvíli jdu okamžitě mezi ně. Sice jsme v bývalé inseminační stanici a vypadá to tu, jak to tu vypadá, ale sprostě se u nás nemluví.
Já taková nejsem. Sice jsem o tom přemýšlela, ale nebylo by to dobré. Okolo sebe vidím, jak jsou lidé nevšímaví. Něco se Vám stane a projdou kolem Vás bez povšimnutí. Nikdy bych neměla sílu říci těm lidem, že mě to nezajímá.
Navíc, když je vyslechnete, časem se k Vám zase vrátí.
To nemám. Záměrně to neventiluju, protože vím, jaké to je, když to dělá někdo jiný. Nemusí to být příjemné, naopak to může být dost únavné. Není mnoho lidí, kteří by Vás taky dokázali pochopit.
Učíme lidi přemýšlet nad tím, co mohou se svými věcmi dělat dál, místo toho, aby skončily na skládce. Odvézt to do sběrného dvora je to nejjednodušší. Ale pokud to přivezou k nám, vždy se najde někdo, kdo to využije dál.
Je i zboží, o které nemají lidé zájem za peníze. Takové vykupuji symbolicky za 10 korun a necháme ho pak před bránou, aby si to někdo odvezl zdarma. Lidé už nám začínají přivážet materiál na rozdání sami od sebe. Dokážou být tak solidární s druhými. A ještě se nestalo, že by nám něco zůstalo před bránou ležet.
Rozšiřování nabídky sortimentu je samozřejmost. Především bych ale chtěla zapracovat na tom, aby to tady bylo o něco hezčí. Vybudujeme tu také oddychovou zónu. Může tak přijet celá rodina. Muž si tu bude vybírat zboží, zatímco manželka půjde s dětmi do pěkného prostředí, kde si budou hrát. I když si tím vezmeme místo na další rozšiřování bazaru je to náš záměr…
Manžel stále rozšiřuje své podnikání. Do budoucna si musím tedy nechat volné ruce pro naše rodiče. Jednou nás budou hodně potřebovat. Takže někdo musí taky zůstat s nohama na zemi.