Dřina i štěstí v SIKO

Jaké máte pocity, když se dnes procházíte v Čimelicích kolem „svého“ SIKA?

Mám z něj radost. Postupuje totiž stále dopředu. Ke koupelnám jsme přidali i kuchyně a ukazuje se to jako geniální nápad. Shánění lidí pro nás není takový fatální problém jako pro ostatní. Asi tomu napomáhá Tomášův pozitivní přístup a rodinná atmosféra. SIKO také dovede reagovat na měnící se svět a společně s ním se zdokonaluje. Roste, aniž bych u toho musela být já. Je to příjemný pocit.
Navíc si cením toho, že tam pořád můžu přicházet jako domů. Neskončila jsem s vedením totiž tak, že bych odcházela s odporem. Těší mne, že mne tam zaměstnanci rádi vidí, a já vidím příjemné tváře. Stále si vyslechnou i můj názor.

Víte, že jste nadaná organizátorka?

To o sobě vím. Nikdy jsem se nemohla dívat na to, když někdo něco organizoval těžkopádně a šlo mu to pomalu. Potřebujete třeba dostat na pobočku kamion se zbožím, který se někde zaseknul. Tak musíte přece začít obvolávat, jestli alespoň někdo není schopen to zboží přivézt co nejblíže k Vám, abyste si ho na druhý den mohl odvézt sám. S odpovědí, že pojede další, jsem se nikdy nespokojila. Další kamion mohl taky jet za týden. A já to potřebovala hned.

Byla jste taková vždy?

Od mládí jsem ráda zařizovala. Vzpomínám si, jak na mne na vysoké škole zapůsobily teorie matematických her, konkrétně metoda kritické cesty. Ta říká, že musíte nejdříve začít stavět most, pokud se rozhodnete vybudovat nějakou cestu. Jestli začnete silnicí a dojdete do údolí, už je pozdě. Most tam měl dávno stát. Potřebujete tedy naplánovat, jaká činnost bude po které navazovat. Já to dělám i při obyčejném uklízení. Nejprve odklidím věci, které mi zavazí, aby mě to nezdržovalo od dalšího.
Při budování poboček se tento postup ukázal jako strašně důležitý. Denně myslím na to, co musí být uděláno, abych pak mohla udělat něco dalšího.

Podobá se to Vašemu heslu „Mysli na druhého v řadě“.

Ano, tady jde o věci a procesní kroky. Tím heslem chci ale upozornit na někoho konkrétního, kdo po mně převezme pomyslnou štafetu. Ať už jde o kopírku, kam pro druhého doplním papíry, jakmile ji použiji anebo o místo u stolu, kdy si sednu tak, aby kolem mne mohli ostatní pohodlně projít.

Jestli se ale pouštíte do velkého projektu poprvé, nemůžete ho promyslet tak detailně.

To nemůžu, o řadě věcí v takovém případě nevím. Od táty mám ještě další důležitou radu: „Choď po světě s otevřenýma očima“. Jestli vnímáte, co se kolem Vás děje a zaregistrujete, že něco drhne, tak to za pochodu vyřešíte. Nic se nesmí nechat vyhnít. Samo se to nevyřeší. Naopak, musí se to udělat hned.

Nevyčerpává Vás příliš tento přístup?

Byly dny, kdy jsem si nebyla jistá, jestli dokážu ještě vstát. Měla jsem toho plné zuby. Na spoustu věcí jsem byla sama a musela to celé zorganizovat. Sama se divím, že jsem to vydržela. Ale vydržela.
Mohla jsem z toho i onemocnět. Naštěstí mne mrtvice neranila. Ale SIKO by fungovalo už tehdy beze mne. Jen by to šlo pomaleji. A já chtěla, aby všechno bylo co nejdřív.

Žijete paní Valová tak, jak chcete?

Ano. Já jsem spokojená s tím, co mám. Víc nepotřebuju. Jsem ráda za to, jakou mám rodinu. Že mi v mém věku relativně slouží zdraví. A za to děkuju.

Cítíte i vděčnost?

Určitě. Protože takové štěstí nemá každý.

Nakolik je to štěstí a nakolik Vaše dřina?

Vidím v tom obojí. Dneska je to více o štěstí, ale dříve to bylo hlavně o té dřině.

Jinak řečeno, to štěstí jste si vydřela?

Jaké máte pocity, když se dnes procházíte v Čimelicích kolem „svého“ SIKA?

Mám z něj radost. Postupuje totiž stále dopředu. Ke koupelnám jsme přidali i kuchyně a ukazuje se to jako geniální nápad. Shánění lidí pro nás není takový fatální problém jako pro ostatní. Asi tomu napomáhá Tomášův pozitivní přístup a rodinná atmosféra. SIKO také dovede reagovat na měnící se svět a společně s ním se zdokonaluje. Roste, aniž bych u toho musela být já. Je to příjemný pocit.

Navíc si cením toho, že tam pořád můžu přicházet jako domů. Neskončila jsem s vedením totiž tak, že bych odcházela s odporem. Těší mne, že mne tam zaměstnanci rádi vidí, a já vidím příjemné tváře. Stále si vyslechnou i můj názor.

Neřekla jste si někdy s úlevou, že už konečně do firmy nemusíte?

Spíš jsem si oddechla, že už ta tíha neleží na mně. Během tří let jsem předávala synovi vedení firmy. Postupně jsem se stahovala a jemu zase stále více nakládala. Díky tomu to probíhalo přirozeně a plynule.

Nepředávala jste vedení už pozdě? Syn Tomáš už tehdy měl 40 let.

Bláhově jsem si myslela, že to udělám už v 60 letech. Ale ostatní členové rodiny na to nebyli připravení, nesouzněli by se svými novými rolemi. Musela jsem tu lhůtu ještě trpělivě prodloužit.

Měla jsem to ztížené, protože starší syn Víťa by podle nepsaných pravidel měl převzít vedení. Osobnosti Tomáše a Vítězslava jsou ale tak odlišné, jak zaměřením, tak uvažováním. Musela jsem Víťu přivést k tomu, aby uvěřil, že Tomáš bude lepší generální ředitel než on.

Jak dlouho to trvalo?

Ještě v 65 jsem věděla, že s tím Víťa nebyl v pohodě. Jemu se ale nakonec ulevilo. Je to vizionář, který posunuje SIKO neuvěřitelně daleko. Nestál ani o místo generálního ředitele. Já jsem totiž byla pro Víťu zárukou zkušenosti a bezproblémového chodu firmy. Že to dovede i Tomáš, to ho musel teprve o tom přesvědčit.

Nebyla jste trochu ve výhodě jako máma při jednání se svými syny?

Asi jo. Tátu by poslali k šípku snáze, než mámu. Ale důležitější bylo, že jsem si vybudovala v rodině respekt. Bez toho by se vůbec nehnula firma kupředu. Kolikrát už bylo nějaké rozhodnutí na spadnutí, já do toho zasáhla a rozhodla jinak. U nás měla máma vždycky pravdu. (smích) Ale ne v tom hanlivém smyslu. Pochopili, že na toto mám cit a opravdu to poznám.

Zní to divně, ale dodnes cítím velký respekt, když navštívím nějakou naši pobočku. Přijela paní Valová, ta zakladatelka.

Tohle Vám nestouplo do hlavy?

Ne, já bych se necítila v pohodě. Nechci si hrát na někoho, kým nejsem. Jsem spokojená s obyčejným a jednoduchým životem.

Ten obdiv je ale pochopitelný, vždyť se Vám podařilo to, co málo komu.

Co Vám má na to říct? Podařilo, no… Dlouho jsme to jako něco mimořádného vůbec nevnímala. Prostě jsme se snažili, aby se SIKO rozvíjelo a rostlo. Kdo chvíli stál, už stojí opodál. (smích) Znáte to. A konkurence by nás pak pohltila.

Nestrašila Vás někdy myšlenka, že byste mohla o všechno jednou přijít?

Takto jsem nepřemýšlela. Často jsem si ale říkala, jak to muselo být strašné, když v 48. zabavili lidem podniky, které si za první republiky vybudovali a nenechali je tam ani dělat vrátné. Ani vkročit tam nesměli. Tohle si neumím ani představit, když jsem tomu tolik obětovala.

Ani znovu začít byste nesměla.

Strašná představa.

Co byste dělala?

Já bych se uživila jakoukoli prací. Po střední jsem promarnila svou umístěnku do spořitelny a neměla jsem práci. Otec se tedy šel zeptat do Jitexu v Písku, jestli tam není volné místo. A prý můžu hned druhý den jít do přádelny. Tak jsem šla. A s velkou chutí! Strašně mě to bavilo. Asi si řeknete, že se chlubím, ale po několika týdnech se za mnou chodili dívat, jak dokážu obsloužit 15 strojů, když zasloužilé zaměstnankyně zvládnou 10 nebo 12.

Řekla byste, že jste dneska v důchodu?

Pořád mám doma svoji kancelář a dostávám maily z firmy, abych byla v obraze. Můžu teď přijímat různá pozvání k rozhovorům anebo na konference. Ale řekla bych, že jsem v důchodu. Můžu cestovat a konečně mám čas na svou zahradu, o kterou jsem se během podnikání vůbec nemohla starat.