Nadčasová lůžka ze Slaného

Vaše motto je: „Být předmětem touhy, nikoli pouhé volby“. Kde jste se inspiroval?

Je to asi výsledek mého uvažování o motivaci lidí dělat věci s radostí a s chutí a proč někdo pracuje s vášní a jiný s odporem. Došlo mi, že je to jenom o emocích a ty když jsou správně nastaveny nebo řízeny, když lidé chápou emoce těch druhých s určitou empatií, pak rostou vztahy a zájem o produkt také.

A když jsem přemýšlel, jak zhmotnit ty vztahy a pocity zaměstnanců, ať už z hlediska loajality vůči podniku, zákazníkům anebo třeba daní přednosti v nákupu našim produktům před jinými, došel jsem k závěru, že musí člověk po něčem toužit, aby chtěl překonávat překážky k tomu, aby to měl.

Jakou roli v hledání hrála Vaše osobní zkušenost?

Tu máme každý vlastní. Ať už jde o partnera nebo nějakou značku. Jsme ochotni si pro něco zajet i do kamenného obchodu a nakoupit dráž, pokud je to náš předmět touhy. A jestliže vím, jaké to je, po něčem toužit, můžu přemýšlet taky tak, jak se mám chovat, aby tím předmětem touhy byl můj produkt, má práce nebo i mé chování vůči zaměstnancům.

Co bylo dřív, Linet nebo Vaše motto?

Vždy jsem se tak choval. Jen jsem to neměl takto definované. Tuhle myšlenku jsem začal používat tak před 15 lety. Začali jsme být mezinárodně úspěšní. Bylo nás přes 200 a v tu chvíli mělo smysl vytvořit heslo, kterým se budou jednotliví vedoucí řídit. Protože už jsem nemohl sám svým příkladem ovlivňovat všechny své spolupracovníky.

Být předmětem touhy, nikoliv pouhé volby. To může vycházet z určité pokory anebo i z ješitnosti.

Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlel. Chtěl jsem, aby zákazníci přemýšleli nad tím, proč jsme si takové heslo zvolili. Je v něm kontradikce. Jak může být nemocniční lůžko předmětem touhy? Tyhle rozpory mám rád. Dávají Vám důvod o tom komunikovat a jakmile vznikne komunikace, máme důvod si to vyjasnit. Pejorativně tohle heslo vyzní v němčině, takže ho komunikujeme jinak. Tam to slyší se sexistickým nádechem. Ale v angličtině problém není.

Jak jednoduše vysvětlíte, že může být i nemocniční lůžko předmětem touhy?

Především zdravotní sestra ho používá jako svůj pracovní nástroj, na kterém nějakým způsobem opracovává nemocného člověka. A nástroj můžete mít ostrý anebo tupý. Buď se s ním pracuje dobře a pacienta to moc nebolí anebo naopak. Pacient to zažívá v tom okamžiku, kdy postel potřebuje. Sestra to vnímá neustále. A u vedení nemocnice vyvoláme touhu, pokud jim prokážeme, kolik při použití našeho lůžka ušetří peněz.

A zdraví?

To souvisí právě s těmi penězi. Nemocnici zajímá, jakou mají nemocnost, četnost proleženin, úrazů u lůžka, jak rychle se pacienti uzdravují a rehabilitují. Projeví se to v nákladech.

Máte čísla, nakolik se zvýší např. prevence proleženin u Vašich lůžek?

Samozřejmě. Při správné volbě produktu se ta proleženina vůbec nevytvoří a ta stará se přeléčí. Navíc je rozdíl, jestli ji léčíte pět měsíců nebo tři týdny.

Kde se vidíte za pět let?

To nevím.

Nemáte žádný cíl?

Mám cíl pomáhat rodině, aby se jí dařilo, zdolávat všechny rány osudu a zdravotní problémy, které nás potkávají. Bohužel je to velmi aktuální. Podnikání chci pak dovést tam, kde bude fungovat beze mě a bude mít stále významný udržitelný růst. Aby dosáhl obrat tak půl miliardy euro za rok. Jinak chci věnovat více energie podzimu života, dokud jsem trochu zdravý.

Je reálné, aby byl Linet zcela bez Vás?

Zrovna na tom pracuji, aby byl.

Nebudete se stále vracet a ovlivňovat dění?

Záleží, pokud se naskytne příležitost. Dovedu si ale představit, že už budu zcela mimo a budu se jen kochat, jak se exekutivní management dělá. Linet je jedno z mých dětí, které už holt dospělo, udělalo si vysokou školu a vydalo se do světa. A chce teď žít samostatný život.

Jakmile uspokojíte touhu zákazníka, nezeptá se Vás obratem, co máte pro něj dalšího?

S tím se setkávám v současnosti u zaměstnanců, když jim přidáme. U zákazníků to tak není. Působíme na hodně konzervativním trhu. Proto jsou spíše překvapení, co všechno mohou mít. Je to pro ně tak nadčasové, že v komplexnosti dovedou náš produkt uplatnit možná až za pět let. Chceme mít natolik moderní lůžka, aby je bylo možné napojit na nové technologie i za deset let, kdy budou ještě v provozu.

Použil jste slova emoce, vášeň a empatie. Jak může být podle Vás rozvášněný člověk empatický?

Ta vášeň se neprojevuje tak, že je člověk emocionálně rozhozen. Vášeň je to, když lidi pracují na našem produktu ve vývoji, v konstrukci i ve výrobě a dělají to rádi. Jsou kvůli tomu ochotní přijít do práce i v noci, aby to stihli před výstavou. Zároveň zaměstnance učíme, aby přemýšleli, pro koho to v rámci dělby práce dělají. Kdo je jejich nejbližším zákazníkem, co si o výkonu předchozího pracoviště myslí a jak produkt předat v co nejvyšší kvalitě.

Vyvolává ve Vás Váš produkt podobné emoce, jaké chcete vyvolat u druhých?

Samozřejmě. Řídím se tím heslem a snažím se v tom být příkladem. Jsem lídrem naší firemní kultury.

Máte pocit uspokojení z toho, že se Vám daří dělat něco dobrého?

Mám a věřím, že stejně to cítí i lidi ve firmě. Naše práce není jen o byznysu, ale přináší společnosti užitek.

A zůstanete u toho, nebo prostě jdete dál?

(Smích) Linet není charita. Naše mise je dodávat produkt, který významně zlehčuje práci, dává lidem větší mobilitu a více svobody. V tom jsme podobní charitativní společnosti. Ale my nesbíráme peníze, abychom pomáhali. Peníze vyděláváme a investujeme dál, a proto jsme třetí na světě.

Máte tři děti, ale žádné z nich není ve firmě. Nemrzí Vás to?

Vyvinulo se to tak. Když jsem začínal, děti byly malé. Náš byznys je obrovský a nikdo z mých dětí nemá ambici do toho jít. Navíc tomu nechtějí dát tolik energie a času jako jsem věnoval já, 7 dní v týdnu, 16 hodin denně.

To je obdivuhodné, že vydrželo i Vaše manželství.

Máme pevné zásady. Vycházím z křesťanského Desatera. Já i manželka v sobě máme v sobě brzdu, když se naskytne nějaká příležitost, tak se zavčas zastavíme. Známe se už od mateřské školy. Jsme spolu 40 let a jsme vlastně spolu čím dál víc šťastní.